Josef II. se do historie zapsal jako první císař z habsbursko-lotrinské dynastie a také jako velký reformátor. V osobním životě však vždycky strádal. Ani jedno jeho manželství nebylo šťastné a když ve 26 letech podruhé ovdověl, rozhodl se, že se už nikdy neožení.
Velká láska k Isabele
Velkolepá a cílevědomá sňatková politika, kterou Marie Terezie praktikovala v případě manželských sňatků svých dětí, je známá. Tato habsburská královna měla šestnáct dětí, takže si mohla dovolit navazovat prostřednictvím jejich sňatků ty nejzajímavější politická spojenectví.
O to důležitější byla nevěsta pro dědice trůnu: Josefa II. Volba padla na Isabelu Parmskou, pocházející ze španělského královského rodu.
Byla krásná a velmi inteligentní a Josef se do ní okamžitě zamiloval. Měl však smůlu, neboť ona mu lásku neoplácela. Naopak – mnohem víc než sám Josef se jí zamlouvala jeho sestra Marie Kristýna. Přestože se Isabela chovala k Josefovi chladně, on ji stále velmi miloval a obdivoval. Když poté Isabela v necelých dvaceti dvou letech zemřela na neštovice, byla to pro Josefa strašlivá rána, ze které se nikdy plně nevzpamatoval.
Odpor ke druhé ženě
Josef už neměl v plánu se znovu oženit, ale to Marie Terezie nehodlala dovolit. Vždyť její syn ani neměl z prvního manželství dědice!
A tak i přes Josefův tuhý odpor rozhodla, že se ožení znovu a vezme si Marii Josefu Bavorskou. Jenže Josef s ní opravdu nechtěl mít nic společného, a tak si ji sice po nátlaku vzal, ale zřejmě s ní nikdy ani nestrávil noc. Postaral se o to, aby Marie Josefa měla komnaty hodně daleko od něj a říkalo se, že před ní Josef utíká i oknem.
Marie Josefa se cítila jeho nezájmem velmi ponížená a celý dvůr jí dával najevo posměch, že si jí její manžel nevšímá. Když i ona zemřela, zdálo se, že se Josefovi a snad i všem kolem něj ulevilo. Do dalšího manželství už se nikdy donutit nenechal a zemřel bez dědice.
Foto: volné dílo / Carl von Sales Bildnis Joseph II posthum 1823, zdroje: Deník, Novinky
Čest jeho památce. Byl to osvícený panovník a proto byl vždy osamělý. což je logické – mezi zkostnatělé držitele starých zvyků se vetře někdo s jinou vizí. Zvláštní, že ty jeho reformy vzbudily tolik negací oproti jiným národům právě v české vrchnosti – ve vesnickém lidu, který tvořil více než 90% populace to bylo naopak. Třeba zrušení nevolnictví, kdy právě v Českém království bylo vše mnohem utaženější, než v jiných částech Rakousko-Uherska . Něco mi to připomíná. A taky zkonfiskoval majetek církvím, majetek, který církve získaly prapodivnými způsoby (třeba čarodějnickými procesy) a od té doby byly církve pouze správci majetku, který patřil státu. Proč jim to tedy nenaše vláda vracela, jakože to bylo jejich?
A ještě dvěma bych vzdal to samé, tedy čest jejich památce, Františku Ferdinandovi d’Este, následníkovi trůnu, kterého zastřelili v Sarajevu a Karlovi I., který nastoupil na trůn v roce 1916 a válečná doba a krátký čas mu nedopřály splnění jeho vizí. A možná i Marii Terezii, která, ač zapřísáhlá katolička, vnesla do českých (jako i jiných zemi R-U) řád, rozhodla, že pouze trůnem jmenovaní soudci mohou rozhodovat v hrdelním právu a ortel musela posvětit ona, později jení nástupci. To byl významný krok, protože do té doby kdejaký papaláš ve ve vedení města, okresu, či kraje mohl dle svého uvážení rozhodovat o životě a smrti mnohdy křivě obviněného nebo nepohodlného. A vnesla i jiné reformy – mezi jinými např. povinnou školní docházku, dnešním pohledem asi 1. stupeň, tehdy od šesti do dvanácti let věku.