Znalosti hub se dříve dědily z pokolení na pokolení. Obliba hub mezi obyvateli střední a východní Evropy pochází z dob slovanských kmenů, které se skrývaly v lesích před divokými nájezdníky. Houby byly součástí jejich jídelníčku. Jaké houby sbíráte vy?
Houby a jejich historie
Houby sbírali už staří Římané a recepty na houbové pokrmy se dochovaly už z 1. a 3. století. Psal o nich Seneca a M. Gavia Apida. Dříve patřily k pokrmům bohatých. Římané rozpouštěli jedovaté houby ve víně a pak je dávali pít svým odpůrcům. Údajně Nero otrávil jedem z muchomůrky zelené svého předchůdce císaře Claudia.
Pak je o houbách zmínka až ve středověku a dochovaly se o nich veršované slovníky z dob Karla IV. Ve slovníku z roku 1360 jsou zmíněny hřiby, pestřec, smrž a pečárka. Ve slovníku z roku 1365 byly uvedeny další druhy a jejich názvy se užívají dodnes. Předkové byli ale k houbám nedůvěřiví. Lékař na dvoře vévodském mistr Havel se domníval, že častá konzumace hub škodí.
V roce 1587 překládal Tadeáš Hájek z Hájku spis italského lékaře a botanika Petra Ondřeje Mathilioliho a lékaře arciknížete Ferdinanda na pražském dvoře, překlad vyšel v roce 1592 a jsou v něm hlavně jedlé houby, které rostou u nás, jako hřiby, smrže, holoubci, ryzce, podborovníky a další. Často lidé mysleli, že jsou houby od ďábla nebo zlých duchů.
Až v 16. století je začaly houby zkoumat, od roku 1590 i objeveným mikroskopem. O pokrmech z hub se píše i v nejstarším českém kuchařském spisu Severina z 1. poloviny 16. století. Poddaní je sbírali pro vrchnost. V 19. století roku 1826 se objevily recepty od M. D. Retikowy. Zájem o houby v zemích Evropy rostl počátkem 20. století. Použitím hub v kuchyni se začali zabývat mykologové Bezděk, Melzer, Macků, M.J. Pulec a M. Smotlacha.
Evropané a houby
U nás v Česku je nejoblíbenější hřib smrkový a borový, v Rusku jsou to ryzce. Rusové ročně snědí dokonce až 1,3 milionu tun hub. Hojně se houby sbírají i na Slovensku. Řekové a na houby nechodí a Balkánské národy houby moc nesbírají. Nejlepší houbaři jsou Slovinci. Bulhaři dávají přednost pěstování žampionů. Maďaři houby sbírají jen občas a nejraději mají hlívu ústřičnou. Angličané jsou velkými pěstiteli žampionů, stejně jako Belgičané a Nizozemci, sběru hub v lese moc neholdují. Rakušané mají na sběr hub a lesních plodů přísná zákonná pravidla. Němci dávají přednost uměle pěstovaným houbám a houby sbírají jen Bavoři.
Někde panují přísná pravidla
Francouzi dávají přednost pěstovaným žampionům a lanýžům. Švýcaři mají nejpřísnější zákony regulující sběr hub a mohou je sbírat jen 1x až 2x v týdnu a maximálně 2 kg. Italové musí mít od majitele lesa povolení ke sběru za poplatek na den. Sbírat se smí jen v sudých dnech maximálně 1 kg. Ve Finsku na houby chodí jen ruská menšina. Skandinávci Švédové ani Norové na houby nechodí.
Houby dálného východu
Nejrozšířenější jedlou houbou v Číně, Thajsku, na Tchaj–wanu a v jihovýchodní Asii je kukmák sklepní. Nejvíce zde sbírají houby Číňané a Japonci. Národním jídlem Japonců je sukijaki ze shiitake, enokitake a simezdi, tedy houževnatce jedlého, penízovky sametonohé a líhy klubčité. V čínské kuchyni je to ucho Jidášovo neboli rosolovka stříbrná. V Indii se houby nesbírají.
Houby v Austrálii a Americe
V USA chodí na houby potomci evropských přistěhovalců. V Austrálii se nejvíce jí podhoubí choroše sklerociového nazývané černochův chléb. Jihoameričtí indiáni sbírají indiánský chléb, podhoubí choroše Wolfiporia cocos. V Mexiku se konzumují halucinogenní houby na šamanské obřady, jinak hřiby, holubinky, ryzce, pečárky a václavky, jako u nás.
Neprobádaná Afrika
Pralesy Afriky skrývají mnoho druhů hub, i těch neznámých. Největší známý druh kloboukaté lupenaté houby termitovník obrovský má klobouk velký až 100 cm. V tropické Africe zase domorodci sbírají hřib sudánský s kloboukem až 120 cm, obvodem nohy až 50 cm a váhou až 5 kg.
Foto: Shutterstock