Jen coby kamenem dohodil od obávaného krematoria koncentračního tábora Buchenwald v blízkosti města Weimar se nacházely také zvířecí výběhy a jezírko se zlatými rybkami. V klecích poskakovaly opice, ptáci si prozpěvovali ve voliérách a k vidění byli dokonce medvědi hnědí. Důvod této malé zoo? Měla sloužit k rozptýlení a zábavě “těžce pracujících mužů”. Dozorců koncentračního tábora. “Mohou zde například trávit polední pauzu,” nechal se slyšet velitel tábora Karl Koch, který v roce 1938 zoo otevřel s pomocí “příspěvků” odebraných vězňům.
Důležitá role zvířat
Rozptýlení a zábavu si v malebné zahrádce se zvířátky každopádně nesměli užívat samotní vězni. Sice celý výběh postavili a do velké míry se o zvířata starali, pauzu si tu ale mohl udělat pouze personál tábora, který příslušel nechvalně proslulému oddílu SS. Ten pak na druhé straně plotu zajatce ponižoval, mučil a zabíjel. A někdy je dokonce hodil do výběhu medvěda, jelikož velitel Karl Koch miloval pohled na ta mohutná zvířata, kterak si s lidmi pohrávají.
Lidé a zvířata na jedné, rasistickou ideologií označení “podlidé” na straně druhé plotu obehnaného ostnatým drátem. Tento bizarní pohled do značné míry odrážel brutální vidění světa nacistů. Zvířata byla zkrátka důležitější a cennější než někteří lidé.
“Někdy sloužila jako vzor, jindy obraz nepřítele, pak zase byla prostředkem k jistému účelu,” říká Jan Mohnhaupt, který napsal knihu “Zvířata v národním socialismu”. Právě on detailně popsal také zoo v koncentračním táboře Buchenwald. Nešlo přitom o výjimku. Zahrady se zvířaty byly součástí i dalších táborů. “Kdo se chce dozvědět něco o svévoli a vnitřní rozporuplnosti nacistického režimu, nesmí zvířata vynechat.”
Dosud se přitom výzkum národního socialismu na zvířata orientoval v minimální míře. Důvodem byla především obava, zda by tím nedošlo k bagatelizace lidských obětí. Experti, jako je historička Mieke Roscher, poukazuje na to, že jde o zbytečnou opatrnost.
Kult divokých zvířat
Nejoblíbenějšími psy Adolfa Hitlera byli němečtí ovčáci. Rasa, která poslouchá na slovo (proto byla v koncentračních táborech přednostně využívána k hlídání) a navíc se ještě podobá svým prapředkům, vlkům. Hitler sám se od přátel rád nechával oslovovat přezdívkou “vlk”. Jeho hlavní sídla za druhé světové války se jmenovala Wolfsschlucht (vlčí rokle) nebo Wolfsschanze (vlčí můstek).
S obrazem “divokého vlka” pracovala národněsocialistická propaganda už roky před samotným převzetím moci. V roce 1928 hrozil pozdější ministr propagandy Joseph Goebbels ve volebním boji demokratickým politikům Výmarské republiky: “Přicházíme jako nepřátelé! Stejně jako vtrhne vlk do stáda ovcí, vtrhneme mezi vás my.” O pět let později svrhly nacisté Výmarskou republiku a napsali tečku za prvním pokusem o německou demokracii.
Ve stejném roce pak nacisté přijali zákon o ochraně zvířat, který by se neztratil ani v dnešní době. Nařizoval, že teplokrevná zvířata se nesmí zabíjet bez umrtvení. Co nicméně vypadá jako láska ke zvířatům, mělo přeci jen trochu odlišné motivace. Zákon cílil především na rituální oběti zvířat, které praktikovali Židé a které byly – to je třeba připustit – poměrně brutální. Každopádně platí, že pro elitu národněsocialistického režimu nebyl žádný rozpor mezi ochranou zvířat a zločinům proti lidskosti.
Propaganda se zvířaty
Vůdce této strašlivé elity, Adolf Hitler, je na dobových fotografiích často k vidění se svou milovanou fenkou Blondie. Méně často se na veřejnosti se svými zvířaty ukazoval Hitlerův zástupce, Hermann Göring. Ten se pyšnil mimo jiné titulem hlavního říšského myslivce. Mezi lety 1933 a 1940 si držel postupně celkem sedm mladých lvů, které pro něj byly především “ukázkou moci a vlivu”.
Stejně jako v řadě dalších případů se také v tomto ohledu nacisté inspirovali z antického Říma. Už římští císaři chovali lvy, středověcí evropští králové jako Richard Lví srdce a Jindřich Lev si těmito zvířaty dokonce ozvláštnili svá jména.
Kočky jako Židé mezi zvířaty
Ale i ve vztahu nacistů ke zvířatům zavládl rasový nepokoj. Stejně jako lidé byla také zvířata označována jako “hodná” a “nehodná” života. Zatímco velké kočkovité šelmy jako lvi a panteři se těšily všeobecnému obdivu, domácí kočky nazval prominentní nacistický spisovatel Will Vesper “záludnými, falešnými a asociálními”. Důvodem pro něj byla především skutečnost, že lovily oblíbené zpěvavé ptáčky. Vesper tak došel až k závěru, že “kočky představují židy mezi zvířaty”. Také to má v celé Evropě svou tradici: kočky stejně jako Židé byli už od středověku obviňováni ze spolčení s ďáblem.
Zákaz zvířat pro židy
Jednu kočku, respektive kocoura Mujela, chovali také spisovatel Victor Klemperer a jeho žena Eva. Po převzetí moci nacisty přišel Klemperer coby žid postupně o uznání, povolání a byt. V září 1941 si musel na oblečení připevnit žlutou židovskou hvězdu. Nakonec přišel pro židy také zákaz chovat domácí zvířata. Manželé měli odevzdat milovaného kocoura, který pro ně představoval symbol odporu. “Zdvižený kocouří ohon je naší vlajkou, nevzdáme se jí,” napsal si Victor Klemperer do svého deníku. Ale vzhledem k tomu, že nebyla možnost, jak zvíře nějakým způsobem schovat, museli ho nechat u veterináře uspat. Zákaz chování domácích zvířat byl jen dalším krokem k plnému odebrání práv židům v Německu. Byl to zároveň jeden z posledních kroků. Jen krátce na to začaly deportace do koncentračních táborů.
Důležitá byla prasata a bourec morušový
Pozitivnímu obrázku se u nacistů těšila prasata. V chystané válce, která se nakonec stala druhou světovou, měla sloužit k výživě německého národa. Propracovaná pravidla nacistů zavedla také heslo “Boj plýtvání”, který počítal se schraňováním kuchyňského odpadu pro prasata. Dalo by se říct, že to byla jistá forma recyklace.
Další důležitá zvířata z hlediska vedení války byla chována ve školách. Šlo například o bource morušového. Jeho pevné, vodu odpuzující a nehořlavé hedvábí bylo důležité pro produkci padáků pro výsadkáře. Učitelé byli vyškoleni v jejich rozmnožování a žáci a žákyně je pak krmili.
Chov bource morušového měl ale v národním vyučování ještě o něco hlubší úlohu. Učitelé na něm dětem názorně ukazovali příklady “rasové hygieny”. Kvalitní chov se zdaří pouze tehdy, když všechny nemocné a slabé exempláře včas odstraníte.
Foto: Bundesarchiv, B 145 Bild-F051673-0059 / CC-BY-SA
