Je 5. října 1943 a do koncentračního tábora v Terezíně vjíždí další vlak. Tentokrát z něho vystupuje 83 osob – Židů z Dánska. Další jejich krajané dorazí v následujících dnech, celkem dánská komunita v Terezíně bude čítat 476 Židů. Všichni cítí stejný strach jako ostatní „obyvatelé“ tábora. Tak proč se traduje, že se těšili speciálnímu protekčnímu zacházení?
Dánsko se snaží jít diplomatickou cestou
Němci sice obsadili Dánsko již v roce 1940, země si však zachovala svou suverénní vládu a panovníka- krále Kristiána X. Němci se sice snaží vládě vnutit přijetí protižidovských zákonů, ta se ale snaží jít diplomatickou cestou a odmítá. Když v roce 1943 konečně padne, zdá se, že přijetí těchto zákonů je jen otázkou času. Král Kristián však stále tvrdě protestuje a snaží se jednat s Wernerem Bestem- zmocněncem třetí říše, který řeší otázku dánských Židů. V tuto chvíli začínají do věci zasahovat dánští odbojáři, kteří se snaží Židy bezpečně deportovat do Švédska. Nacisté nejsou proti, jejich cílem je mít Dánsko bez Židů a nezáleželo jim na tom, jak se ze země dostanou. Gestapo zasahovalo pouze na základě udání. 7000 Židů se tak doopravdy dostalo do Švédska, 476 osob gestapo zajalo a deportovalo do Terezína.
Srážka s krutou realitou
V Terezíně zažívají Dánové šok. Narozdíl od ostatních evropských Židů neměli dosud povinnost nosit Davidovu hvězdu, v Terezíně se tomu již vyhnout nemohli. Cílem Němců totiž bylo vzít zajatým jejich identitu a proměnit je pouze v čísla. Proto každý přijíždějící byl evidován nikoli pod svým jménem, ale pod přiřazeným číslem, které si musel okamžitě vrýt do paměti. Pro Dány je to skutečné překvapení, dosud s nimi nikdo nejednal jako s podřadným národem. Přesto se snažili se se situací vyrovnat a nevyčnívat. Bydleli s ostatními, pracovali jako ostatní a jedli jako ostatní. Přesto je jejich postavení jiné.
Protekce nebo přízeň osudu?
Od dánského Červeného kříže dostávají Dánové podpůrné balíčky s jídlem, které v Terezíně má cenu zlata. Slouží také jako prostředek ke směně, ale i mimo to jsou Dánové přátelští a o jídlo se často i rozdělují. Jedné věci si však ostatní vězni brzy všimnou- při vyhlašování dalšího transportu na východ nikdy nezazní číslo žádného z dánských vězňů. Všichni tušili, že odjezd znamená jistou smrt, ačkoli nevěděli, že cílem cesty bývá přímo Osvětim. Tak proč se tyto hrůzy Dánům vyhýbaly?
Důvod je prostý- Němci potřebovali Terezín před veřejností vykreslit jako skvělé místo k životu a dánští nově příchozí se jim náramně hodili. Od mezinárodního Červeného kříže přišla zpráva o chystané inspekci přímo v táboře a bylo třeba vše zinscenovat tak, aby nikdo nepojal sebemenší podezření o tom, jaké ohavnosti se v táboře doopravdy dějí. A kdo poslouží lépe jako komparz než spokojení, dobře živení Židé z Dánska? Návštěva tak proběhla přesně podle předem stanoveného scénáře, v nově vybudovaných ubikacích a dětských hřištích a konečná zpráva delegace vyzněla pro nacisty velmi příznivě. V roce 1945 přišel příkaz k transportu Dánů. Všemi proběhne strach, nejedou však na východ, ale do Švédska. Za jejich propuštěním stojí švédský viceprezident Červeného kříže. Domů do Dánska se však podívali až po kapitulaci Německa.
Foto: Shutterstock, zdroj: History, BBC, Encyclopedia