Málo se již dnes ví, že německá vojska nepřekročila polské hranice sama, ale pomohli jim v tom i Slováci, a to konkrétně speciálně vytvořená polní armáda s názvem Bernolák. Špatné povědomí o slovenském zapojení do napadení Polska ukazuje i fakt, že i samotný Hermann Göring se o této skutečnosti dozvěděl až před norimberským soudním tribunálem. Samotná slovenská účast nebyla při porážce Polska natolik významná, ale dobře posloužila propagandistickým účelům a otestovala sílu a funkčnost nové slovenské armády.
Ve válce s Polskem Slováci nebyli, nikdy totiž Polsku válku nevyhlásili, na rozdíl od USA, kterému válku vyhlásili, ti však na to nikterak nereagovali. Není však složité hledat záminku pro účast na polském tažení, jelikož Slovensko mělo pořád v čerstvé paměti slovenská území postoupená Polsku v letech 1920, 1924 a tehdy nejčerstvěji v roce 1938, tedy rok před polským tažením. O Slovenské účasti se po měsících německého plánování rozhodlo až koncem srpna 1939, přičemž již od března téhož roku existovalo na slovenském území, konkrétně na severozápadě země, německé ochranné pásmo, kde se rozmístili německé jednotky. Na druhé strany barikády u Polských hranic se shromažďovala polská armáda od července 1939 pro oprávněné obavy z útoku vedoucího hlavně ze Slovenska.
Začátek a průběh tažení
O útoku se slovenská vláda dozvěděla až 24. srpna, tedy zhruba týden před útokem. Slovenská strana měla za úkol zejména krýt polsko-slovenskou hranici a zabránit ústupu Poláků do slovenského vnitrozemí. Němci navíc Slovensku slíbili, že jim budou navrácena Polskem zabraná území z roku 1938 a garantovali i zachování slovensko-maďarské hranice, s čímž prezident Tiso bez výhrad souhlasil. V sobotu 26. srpna byla na Slovensku vyhlášena mobilizace. Ihned bylo povoláno 115 tisíc branců, přičemž do konce tažení se toto číslo zvýšilo na 160 tisíc. Již dříve zmíněná polní armáda Bernolák byla zřízena dva dny po vyhlášení mobilizace a čítala sílu o 51 tisících mužích.
Všechny tři vojenské divize byly přesunuty k polským hranicím 30. srpna a čekalo se již na rozkaz ze strany Německa, přetlumočeného slovenskou vládou. Ten přišel o půlnoci na 1. září a jednotky 1. divize tak překročily hranici společně s německými vojsky kolem páté hodiny ranní. Tento akt rozpoutal 2. světovou válku. Slovenští vojáci obsadili původní slovenské území bez většího odporu, který však, ačkoliv slabý, přišel 4. a 5. září. Slovenští vojáci postupovali dále do Polska a 7. září se nacházeli slovenské jednotky až 30 km hluboko v polském vnitrozemí. O 2 dny později začalo postupné stahování se na Slovensko a na obsazených územích zůstal pouze 1 prapor. Slovensko-polská hranice byla chráněna 3. divizí, která čelila občasným výpadům polské pohraniční stráže a 2. divize zůstala v záloze a hlavních bojů se nezúčastnila.
Konec slovenské účasti a počítání ztrát
Od poloviny září byly všechny slovenské jednotky povolávány zpět do země, a to zejména kvůli žním a nutnosti práce na poli. Jako definitivní tečku za slovenskou účastí na tažení lze brát zrušení velitelství polní armády Bernolák 7. října.
Slovenská armáda přišla během bojů o 18 vojáků, 46 jich bylo zraněno a 11 se pohřešovalo. Ztráty byly pochopitelně využity k propagandistickým účelům. V novinách se vyvěšovaly životopisy padlých a jejím rodinám byla přidělena půda jako dar od státu. Válka byla obecně prezentována jako obrana nezávislosti Slovenska a vítězné dobytí Polskem zabraných území. Do slovenského zajetí padlo zhruba 1 350 Poláků, z čehož bezmála 1 200 bylo předáno Německu a zbytek byl převezen do zajateckého tábora v Lešti na jihu Slovenska. Během bojů i po nich se povedlo uprchnout asi 12 tisícům Poláků do Maďarska, avšak ti, kterým se to nepovedlo, také skončili v Lešti.
Foto: Shutterstock, zdroj: przystanekhistoria, thefirstnews
Já bych tu z plných plic mohl něco napsat, ale pud sebezáchovy mi to nedovolí. Udavačský dobytek nelení a je ve střehu. Tak střežte dál.
Tato kapitola slovenských dějin 1939-1945 nezapadá jak do dějin komunistických tak se nehodí ani Havloidům kteří po listopadu 1989 (zejména Havel sám) usilovali o zachování nefunkčního Československa. Pamatuji protože už mám dost let že jsme se o tom v dějepise nikdy neučili. Na ZDŠ jsem chodil v létech 1965-1974. Pouze o tom že Polsko bylo napadeno 1.9. 1939 Německem a že 17.9. SSSR obsadil východní Polsko aby ochránil ukrajinské a běloruské obyvatele kteří tam žili od německé poroby. To je komunistický lživý výklad dějin. Rovněž se dnes vůbec moc nemluví o malé válce na jaře 1939 mezi Maďarskem a Slovenskem kdy Maďaři chtěli získat ještě další slovenské území. Válka trvala krátce a byla pak urovnána diplomaticky i zásahem Německa.A do třetice se dnes moc nemluví a nikdy nemluvilo o tom jak po 14.březnu 1939 Slováci vyháněli Čechy kteří tam žili učitelé vojáci a další se slovy : Česi pešo do Prahy !
Těšíte se na zimu? Bude dlouhá a studená. Budeme zde psát i na jaře? Je dobré znát minulost. Ještě lepší je chápat přítomnost.
Už ani ty zimy nejsou co bývaly. Pamatuji si, když jsem jel poprvé do učení v pondělí 4. září a na autobusové zastávce v Ostrově na nás padal sníh. A nahoře v Abertamech byla pěkná kosa a haldy sněhu. Inu, Krušné hory – ten název není pronic zanic. Dnes žiju v trojmezí středních Čech, chrudimského okresu a Vysočiny a zimy jsou zde mírnější.
Dnešní mladí většinou minulost neznají a je jim ukradená. A ve školách jim je minulost předkládaná zcela jinak, dle not EU a kývajících blbů u nás. Žijí přítomností, o budoucnost se nezajímají. Existují výjimky, ale za mých mladých let to výjimky nebyly. A chápání přítomnosti? Jak mohou chápat přítomnost lidé s vymytými mozky? Ti pouze žijí přítomností. Takto se vychovávají masy otroků. Otroků. kteří si ani nejsou schopni uvědomit, že oni jsou těmi otroky.
Do posledního puntíku pane Šebesto. Ale do posledního. Děkuji za odpověď.
Pane Jindro. Opravuji. Děkuji
Někdy to bylo s učiteli dost na štíru. Do vzniku Československa žádný Slovák neuměl slovensky. Slovensko nebylo. Byly to Horní Uhry a tamní obyvatelé mluvili maďarsky. Oni na rozdíl od nás ten svůj jazyk už neměli. Strejda mé matky v Bratislavě učil nový jazyk – slovenštinu (byl z Kyjova, měl to za humny). Po začátku Slovenského štátu v r. 39 za ním přišli Hlinkovci, že má velké zásluhy a aby vstoupil do strany. Odmítl to. V noci za ním přišel kamarád Slovák, taky učitel, že má informace, že ho ráno přijdou zatknout, aby uprchl. Ještě v noci prchnul na Moravu. Po válce chtěl vyhledat kamaráda a dozvěděl se, že byl popraven.
Jindra, naprostý souhlas a vámi. Čeští učitelé učili Slováky slovenštinu. Na to Slováci zapomínají. Někteří naši herci se narodili na Slovensku (Brzobohatý,Fialová) českým rodičům kteří tam pracovali protože Slováci mnohé profese neovládali nebo prostě neměli. Můj strýc byl poručík a přesto že jeho žena byla Slovenka brali se v roce 1937 když vznikl protektorát Böhmen und Mähren musel odejít do protektorátu. Slováci je vyhnali přesně dle hesla : Česi pešo do Prahy !
To je pro mě zcela nová informace přiznám. Nevěděl jsem to. O tom učení slovenštiny.
Nic se neutají, všechny sračky dříve či později vyplavou napovrch!!!!!!!!!!!!